Eurosport

Rozhovor: Jan Šolc – hlavní stavěč Českého horolezeckého svazu

Rozhovor: Jan Šolc – hlavní stavěč Českého horolezeckého svazu

The 11/09/2018 at 13:52Updated The 11/09/2018 at 14:02

Od soboty 8. září vysílá Eurosport Mistrovství světa ve sportovním lezení. Spolukomentátorem Eurosportu je Jan Šolc (na fotografii druhý zprava), v minulosti lezec, v současnosti hlavní stavěč Českého horolezeckého svazu, který mj. staví cesty i pro mistrovství republiky. Společně s Janem Zbrankem je spoluzakladatelem firmy move Holds s. r. o.

Adam Ondra vylezl na skále cestu, kterou označil jako 9c, jen tři lezci světa zvládli 9b+. Jak to lze srovnat s některými částmi cest na MS? Například v letošním semifinále mužů se hodně padalo...

Cesty venku a uvnitř je těžké srovnávat. Uvnitř tvoří cestu člověk, snaží se přizpůsobit její obtížnost tak, aby lezci nepadali hned na úvod. Připravuje cestu dole snazší, čím je to výše, tím je náročnější. Ve skalách je cesta vytvořena přírodně, takže se podobný formát najde málokde. Cesta v semifinále je 8c+, 9a. Stavěč ví, že lezci jsou v současnosti schopni takovou obtížnost zvládnout.

Jak náročné je postavit cestu a jak se zkouší?

Postavit finálovou cestu může trvat tři čtyři dny. A je to týmová práce, podílejí se na ní dva tři stavěči. Zároveň je to i fyzicky náročné, protože stavěč musí postavené kroky vyzkoušet. Nemusí cestu vylézt v kuse, ale měl by vědět, jak moc je krok těžký v souvislosti s kroky, které jsou předtím. V semifinále jsme viděli skok, takže před ním by to nemělo být úplně nejtěžší, aby do toho skoku nedolezli vyčerpaní a popadali v něm všichni.

Jaký je feedback ze strany lezců směrem ke stavěčům?

Je to jednoduché, po kvalifikaci nás má rádo 26 lidí, po semifinále 8 a po finále maximálně tři. Lezci na světové úrovni mají trenéra, manažera. Když někdo cestu nevyleze, někde se na ní zakope, tak pro něj nemusí být právě hezká. Na druhou stranu, kdyby měl možnost si ji vylézt podruhé, mohl by si i říci, že je dobrá. Na závodní úrovni to chodí tak, že lezci, kteří lezou kvalifikaci a nejsou pravidelně v semifinále, neočekávají, že vylezou dva topy. Vědí, že budou padat někde v polovině cesty.

Kdy si vlastně řeknete, že se Vám ta cesta povedla? Až budou pozitivní ohlasy od závodníků?

U závodních cest je to rozhodně podle výsledků. Nejde ani často o estetiku, přestože se ji do toho snažíme dostat, nejde ani tolikrát o obtížnost, ale o ty jednotlivé kroky, že se nám povede udělat cestu zajímavou. A že zároveň řadí závodníky, že nejsou shodné výsledky. To platí pro závodní cesty, komerční mohou mít úplně odlišná kritéria, tam může být ledacos hezkého. Obecně se spíše líbí cesta, která je vyrovnaná. Od začátku až do konce.

Takže když padalo ve stejném místě v semifinále mužů více závodníků, tak je to vlastně nepříliš povedená cesta...

Z pozice stavěče to nevypadá úplně nejlépe, tedy, že by to byl právě pozitivní feedback. Ale spíše to ubližuje tomu závodu než stavěči. Častokrát se například v boulderech povede připravit něco speciálního, co zvládne třeba jen jediný lezec. Pak je stavěč za boha, který přesně odhadl, že to tak bude, že pouze ten nejlepší to překoná a odliší se tím od ostatních, kteří to nezvládli. Ovšem může se stát opak, že to nepochopí nikdo, a stavěč není v nejlepší pozici. Hranice mezi trefit to a netrefit, je strašně tenká, zvláště na takové úrovni.

Je pro Adama Ondru výhoda, že mu cestu na mistrovství světa staví krajan Honza Zbranek? Přece jen, zná ho asi dobře.

Není. Přestože si možná spousta lidí myslí opak. Ani stavěč ani lezec nevědí, jaké budou chyty, struktury, profil stěny. Honza Zbranek je ani nestaví sám, je hlavní stavěč a má pod sebou tým, řekne ty postavíš tohle, ty tohle, já zase tohle, jsou to mnohdy myšlenky několika lidí než nějaké rozhodnutí jednoho stavěče. Je to prostě týmová práce. Takže to může být nevýhoda, například se ví, že něco Adamovi vyhovuje, tak to tam nedá.

Honza Zbranek vysvětloval, že se snaží kopírovat trendy na skalách, co vlastně lezci v současnosti nejvíce vyhledávají, a to přenášet do svých umělých cest. Aby to nebylo protichůdné…

Hoza se snaží postavit cestu tak, aby vyhrál ten, který je nejlepší na skalách. Takže je i rád, když vyhraje Adam Ondra, ale nenabízí mu to na podnose, jak se říká. Zvětšují se chyty, trend je, že lezení je dynamičtější a silovější. Spíše se to nyní otočilo, co se leze na stěnách, to se vyhledává venku na skalách. Stěny jsou převislejší, leze se po větších chytech, je to o skocích. Trend malých chytů a kolmých stěn byl před dvaceti lety. Cest zbývá hodně, ale malinko se to otáčí, jde to ruku v ruce, jak lezci ve skalách, tak závodníci na stěnách, se podporují v hledání nových směrů.

U lezení je výrazný hudební doprovod. Neruší to v soustředění? Přece jen na skalách bývá ticho?

K závodnímu lezení hudba prostě patří. Lezce to neruší. Jsou v takovém soustředění, že nevnímají prakticky nic. Řve tisíc lidí, neslyší je, nikoho konkrétního, spíše takový šum, který žene nahoru. Ani neslyší konkrétní hudbu. Snad, kdyby měl někdo některou vysloveně nerad, např. dechovku, tak si toho všimne.

Favorizované Slovince pustili pomalejší hudbu, což jste v přenosu zmínil jako nevýhodu. A vedla tehdy domácí závodnice z Rakouska...

Zmínil jsem, že by to mohla být nevýhoda, což neznamená, že to tak skutečně na zkušenou závodnici zapůsobí. Nevěřím, že by někdo z rakouské režie úmyslně pustil pomalejší hudbu, když leze poslední soupeřka vedoucí Rakušanky. Tak daleko to nesahá, spíše je to náhoda.

Adam Ondra mi řekl, že lezení na rychlost byla vždy spíše okrajovou záležitostí, které se věnovalo méně lezců a na kterou jsou nutné úplně jiné schopnosti a dovednosti než pro bouldering a obtížnost. Vy jste zmínil trochu jiný pohled, že se závodit začalo v rychlosti.

Rychlostnímu lezení se věnuje méně lezců, než je v tomu v královské disciplíně obtížnosti nebo v boulderingu. V tom má samozřejmě Adam Ondra naprostou pravdu. Lezení na rychlost by snad mělo patřit na atletický ovál, je to něco úplně odlišného. Já jsem ovšem zmínil argument, že v rychlostním lezení se poprvé závodilo. Což mi přijde jako silný argument, proč by rychlost měla zůstat, ačkoli je víceméně neoblíbená. Údajně to bylo někde na Krymu, snad kolem 200 metrů dlouhá stěna, kterou lezli na rychlost. Takové byly prvopočátky, tolik rozdílné od dnešního soutěžení na rychlost. Pro diváka může být lezení na rychlost atraktivní, právě kvůli té rychlosti.

Adam Ondra má již ve světě lezení takovou pověst, že nezáleží na jeho světových titulech. Když se ve světě zeptáte, kdo je nejlepším lezcem planety, je to tak, že odpověď bude vždy Adam Ondra?

Bude to asi odlišné, jestli to hodnotí lezci, nebo lidé z ulice. V USA mnozí nepochybně řeknou, že je to Alex Honnold, ten je tam nejznámější. A možná je i světově nejznámější. Ovšem mezi lezci, věřím, že padne jméno Adam Ondra.

Kdyby závodili společně muži a ženy, jak by to dopadlo?

Rozhoduje styl stavění, pro holky se staví trošku jinak. Pro kluky se může udělat delší krok, může se u nich více skákat, v tom by kluci holky porazili. Na druhou stranu jsou styly, v nichž holky mnohdy kluky předčí, např. na lehce převislých stěnách s malými chyty, což by bylo čistě na vytrvalost. V takovém případě by možná hodně kluků padalo a holky by to zvládaly. Styl se hodně upravuje podle kategorií.

Jak šel vývoj lezení od roku 1991, kdy se konalo poprvé MS?

Všechno se změnilo, trendy, profil, délka cest, chyty, leze se nejen po chytech, ale i po strukturách, přidávají se technické prvky. Dokonce i první závody se konaly na skalách, vyznačily se chyty, které se chytaly a které nechytaly, prostor se změnil. A vše je více profesionální, lezci nic jiného nedělají, živí se lezením, což dříve zdaleka nebylo pravidlem, ani třicátý na světě nevydělával dost peněz. Zároveň tím nechci říci, že lezci jsou bohatí, je to stále okrajový sport a mistr světa v lezení se rozhodně nedá srovnávat s mistrem světa v lyžování.