Ještě v minulém ročníku SP startovala v barvách české reprezentace a jedním z vrcholů její kariéry bylo i MS v Novém Městě na Moravě v roce 2013, v němž skončila ve sprintu na 40. místě jako třetí z českých reprezentantek.
Česká média si Vás ve velkém všimla v Novém Městě na Moravě v roli spolukomentátorky a expertky Eurosportu, rozhovory s Vámi byly i na iDnes, iSportu, v Týdnu atd. Když se nyní ohlédnete za novou zkušeností, jaké to bylo v NMnM, co se Vám při vzpomínce honí hlavou?
Světový pohár v Novém městě na Moravě byl pro mne vlastně nejpříjemnějším okamžikem loňského roku, vrátila jsem se na místo činu. A to v té nejkomfortnější pozici. Zatímco závodníci, trenéři a členové realizačního týmu se vracejí pod neskutečným tlakem, protože se od nich žádá vítězství a aby předvedli nejlepší výkony, pro mne jako sportovního komentátora jako by bylo jedno, kdo vyhraje, někdo vyhrát musí. Takže pro mne bylo naprosto úžasné, že jsem si poprvé užila světový pohár bez stresu a mohla jsem nasát tu krásnou atmosféru až řekněme z neutrální stránky.
Biatlon
SP v biatlonu v Novém Městě na Moravě
04/03/2020 AT 12:42
Bez stresu ano, ale emoce jistě nechyběly…
Emoce cloumaly nejen se mnou, cloumaly s každým, kdo Nové Město na Moravě navštívil. Taková obrovská masa diváků, nálada byla více než veselá, ze všech sršela pozitivní energie. Závodníci si to neuvěřitelně užívali a všichni to brali jako biatlonový svátek.
V médiích se objevila slova Michala Šlesingra „mluvíš celkem smysluplně“, což jste vzala jako kompliment. Nějaká další vyjádření bývalých kolegů a kolegyň?
Ne, vůbec, oni nemají možnost nás slyšet, jsou na závodech, sledují závody na počítačích, kluci, když jedou holky, a naopak. V cizině náš český hlas neuslyší, spíše mám zpětnou vazbu od rodiny, známých.
Než jste poprvé mluvila do mikrofonu, jaké jste dostala rady?
Přechylovat! Neskákej mi do střelby a přechyluj. Na přechylování jsem snad jedinkrát zapomněla a občas kolegům do té střelby skočím. Někdy mne něco nadchne a neudržím se.
Nyní těžká otázka… Jak se komentuje s kolegy v Eurosportu?
Já úplně nekomentuji, oni jsou komentátoři. Já jsem člověk, který si svým způsobem může říci co chce a vidí, vysvětlit, ohodnotit. Už jsem pochopila, co který z kluků vyžaduje. Oni se shodli, že jsem chodící biatlonová encyklopedie, například dnes jeden německý závodník na mistrovství Evropy… přestože se mi hned nevybavilo jméno, okamžitě jsem si vzpomněla na jeho výsledky v závodech v Pokljuce ve světovém poháru. Béla nechápe, jak si to mohu pamatovat, Michal říká, kde mám schovaný ten tahák. Jenže já jsem biatlonem dvacet let žila, navíc mám poměrně dobrou paměť, takže si ty výsledky pamatuji, na soustředěních byla spousta času vše sledovat. Také je pro mne jednodušší odhadnout další vývoj závodu.
Je v Eurosportu pozitivní sportovní prostředí? Ten výraz jsem slyšel od Vás.
Když dorazím do redakce, nálada je pohodová. Komentování pozitivní je, ale na druhou stranu si myslím, že by se dalo uchopit ještě pozitivněji, záleží na úhlu pohledu. Já jsem až příliš měkká, soucitná se závodníky, snažím se hledat to dobré a opomíjet špatné. Ze svého pohledu bych na závody nahlížela jinak, např. když jedou za sebou tři závodnice, samozřejmě bych se věnovala té, která ujíždí a je první, ale ty další dvě, které se s ní neudrží, ty už bych neřešila. Vím, že dělají, co mohou, trénovaly, stojí je to strašně sil, a kdyby o mně někdo řekl, že nestíhám, asi bych ho šla praštit holí. Je to můj pohled, protože se dovedu stále do závodníka vcítit. Ovšem rozumím, že druzí komentují tak, jak to vidí, a říkají fakta, nakonec, nejsou to žádné negativní věci.
Biatlon jste dělávala dle vlastních slov s láskou, v současnosti podobně s láskou spolukomentování. Jak dlouho taková láska vydrží? Vždyť například dnes jste musela brzy ráno vstávat, dorazit z Jablonce do Prahy…
Když vás to baví, vstávání nevadí. Vlastně je to stejné jako u sportovců, když je sport baví, vydrží tři čtvrtě roku zabalení s cestovní taškou a kočují po hotelích, snesou cestování, úmorné dlouhé přejezdy, přelety, obstrukce spojené se zbraní a všechno další. Ve chvíli, kdy jsem si už říkala, že mne to všechno vyčerpává a že bych raději byla více doma, byl pravý okamžik to zabalit, prostě když to přestane bavit a naplňovat, nastal čas skončit.
A ještě před tím, než vyrazíte směr Praha, ráno vyvenčit psa… Když jdete na procházku, kdo z vás dvou má větší radost z pohybu?
Ještě pořád štěně, je to sedmiměsíční fenka, anglický kokr. Beru ji sebou na lyže, vždycky když vidí, že si oblékám lyžařské oblečení, pochopí, že jdeme lyžovat, a hned se moc těší. Koupila jsem jí botičky pro psy, ze začátku je chtěla sežrat. Přestože je to štěně, čtyři hodiny se mnou ťapkat vydrží, včera jsme byly na Jizerce, uběhneme třeba deset kilometrů, hrajeme si, ona se vyvenčí. Po skončení kariéry jsem najednou nevěděla, jak naložit s časem, se životem, kam se hnout. A abych dala svému životu řád a režim, pořídila jsem si štěně a myslím, že jsem udělala super věc. Mám ještě kocoura, kterého jsem dostala k osmnáctinám, takže je mu dvanáct, je to ruská sibiřská kočka, starý mazák, ale stále se těší dobrému zdraví. Já miluju všechna zvířata, klidně bych se mohla odstěhovat do zoo.
Jaká je Vaše další současná pracovní činnost? Dostala jste nabídku od laufařského týmu Silvini… A byla s ním v Sjusjøenu.
Není to momentálně nijak náročné, jsem spíše takový pomocný trenér. Od ledna jsem vzala práci ve skiservisu na Bedřichově, učím lidi lyžovat v různých kurzech, nebo v individuálních hodinách. Včera jsme byli na parádní akci, potřebovali anglicky mluvícího instruktora na lyže, já jsem si mohla vzít štěně a prošli jsme se po Jizerkách se skupinou asi deseti lidí. Pokud nemám kurzy, jsem v servisu, kde pomáhám v administrativě. Vlastně je to pro mne více relax než práce.
Tuší lidé, které učíte lyžovat, že je učí biatlonová reprezentantka? To je docela bonus ke kurzu…
Ze začátku ne, ale postupně, když se postavíme na lyže, začnu něco vysvětlovat, oni se sami ptají, kde jsem se naučila lyžovat. Ale často to není žádná vysoká škola lyžování, ale hodina levá noha, pravá ruka, říkám, nepojede ti to, když nebudeš ruce střídat, chodíš jak velbloud, ale celkově jsem měla zatím štěstí na lidi, které učím, zatím mne nikdo nevzal holí po zádech.
Jak daleko je chvíle, kdy si vyzkoušíte pořádný lauf?
Jizerská padesátka! Je vlastně mojí občanskou povinností minimálně tu jizerskou zajet. Narodila jsem se v Liberci, v Bedřichově vyrůstala, skoro dvacet let žila v Janově nad Nisou, takže je to moje domácí prostředí, a já ho pořád považuji za svoje domácí prostředí. Vím, že nevyhraju, ale na ten závod se vážně těším, prostě to patří k regionu a lyžování patří ke mně.
Hovoříte o Vašem domácím prostředí… takže ideální relaxační dovolená někde na severu Evropy? Žádný tichomořský ostrov a pláže, slunce, moře…
Já jsem tak trochu ode zdi ke zdi. Byla jsem v rámci dovolené v Sjusjøenu a opravdu jsem si tam odpočinula, nicméně po dlouhé zimě, kdy jsem hodně venku na sněhu a vymrzlá, tak Indický oceán je pro mne bezvadné místo. Loni jsem byla v Keni a bílý písek a neskutečně modré moře mně naprosto vyhovovaly.
S biatlonem jste začínala v roce 2002, ve SP debutovala 2008. Jak daleko jsou dnes ta data?
Je neuvěřitelné, že je to už téměř deset let, kdy jsem nastoupila ve světovém poháru poprvé. Ohlédnu-li se, tak mne především hrozně těší, jak se biatlon posunul. Když porovnám současnou situaci s tím, za jakých podmínek jsme závodili v juniorské reprezentaci, že v ní byli skeptičtí trenéři a spousta zlých jazyků, mnozí nám tvrdili, že biatlon nemá budoucnost, že jsme blázni, že se tomu věnujeme, tehdy prostě vládlo běžecké lyžování. Takže teď mne hřeje na srdci, jak je biatlon na špici a do povědomí všech lidí proniklo, jak úžasný je to sport.
Prý jste mívala jako talisman mexickou pětidolarovku?
Dostala jsem ji od kamarádky, už si nevzpomenu kdy, je to x let dozadu. Neměla jsem tehdy právě nejlepší sezonu a ona řekla ať ji nosím pro štěstí. Nosívala jsem ji v kapsičce u mobilu. Nebyl to ani nějaký účel mít talisman, ale prostě takové malé věci s vámi žijí a kolují, a přijde to někdy náhodou. Když mi bylo asi šestnáct, byla jsem u moře v Bibione a koupila jsem si klíčenku, takového malého ježečka. Připevnila jsem ho na futrál k flintě a sundala až loni na jaře, když jsem už zubožený futrál šla vyhodit.
Nejlepší výsledek ve SP bylo pro Vás 19. místo v individuálu v Östersundu, který vyhrála Gabriela, tehdy Soukalová. Co chybělo k vyšším umístěním?
Být zdravější a srovnat hlavu. Po výměně trenérů a příchodu Zdeňka Vítka to lépe fungovalo a byla jsem klidnější než za vedení Jindry Šikoly, který – a není to žádným tajemstvím – měl Veroniku Vítkovou jako jedničku a zbytek týmu mu byl trochu ukradený. Což mu vlastně ani nemáme za zlé, asi jsme do toho s tím všichni vstupovali, ale prostě nepracoval tak, jak by reprezentační trenér měl, pořád byl více osobní kouč Veroniky. Když přišel Zdeněk Vítek, měla jsem hlavu jistější, stabilnější, více jsem si věřila, pouze se nesešlo vše, co se mělo sejít, především to zdraví.
Když jsem se připravoval na rozhovor, prolétl jsem i Vaši bakalářskou práci na téma „energetická bilance biatlonisty v průběhu ročního tréninkového cyklu“. A zaujalo mne, jak velký důraz kladete na upravený denní režim a změnu jídelníčku. Vám to hodně pomohlo…
Neskutečně. V tomto tématu jsme si s Jindrou hodně nerozuměli. Já jsem začala studovat vysokou školu, byla jsem jediná holka v reprezentaci, která studovala, takže jsem to měla neustále na talíři, že si každý pátek jezdím do Brna a tréninky nejsou takové, jaké by měly být. Jenže já přece jen nejsem závodník typu Gabči nebo Verči, byla jsem přesvědčená, že studium a titul pro mne budou do budoucna prospěšné. S Jindrou jsem se nesčetněkrát hádala, když jsem odmítala jíst špagety s kečupem a se sýrem, cítila jsem, že to není vhodné po tolik náročném tréninku. Nakonec jsme si to vyříkali a on mne nechal jít mou cestou. Poté jsem začala docházet k panu Havlíčkovi, s ním jsme vše upravili a srovnali, to mi pomohlo a posunulo výkonnostně. Potvrdilo se mi, že jídlo je palivo. U vrcholového sportovce se musí skloubit všechny věci – trénink, regenerace, výživa, spánek, denní režim – aby tělo mohlo fungovat na nejvyšší obrátky. Posledních čtyři pět let už se i strava stala plnohodnotnou složkou přípravy reprezentace, tak, jak by to mělo být. Každý závodník pozná, že když začne jíst podle pravidel, které tělo potřebuje, tak se opravdu lépe usíná, trénuje, regeneruje.
Když jsme u toho stravování, hřešíte někdy? Vepřové, klobásu?
Miluju! Jasně, že si občas ráda zahřeším, třeba smaženým sýrem s hranolky. Co jsem skončila s biatlonem, objevila jsem rybí salát s majonézou a bílým rohlíkem. Měla jsem to i třikrát za týden, protože mi to přišlo jako úžasná bašta. Věděla jsem, že se to támhle prodává, ale nikdy jsem to dříve neochutnala. Ale nakonec… mám to tak… člověk zjistí, že mu vyhovuje to, co se naučil třeba posledních deset let jíst.
Na závěr o neuvěřitelném biatlonovém zázraku. Cítíte se být jeho součástí? Vždyť biatlonové závody sleduje i milion lidí! A před nějakými pěti lety málokdo z toho milionu tušil, o čem biatlon je...
Osobně se necítím být úplně součástí toho zázraku, ale dochází mi, že mám to štěstí, třebaže okrajově, být součástí něčeho úžasného. Přestože jsem jezdila poslední dvě sezony IBU Cup a ve světovém poháru se objevovala až sporadicky, ve chvíli, kdy jsem řekla, že končím, tak přišla taková lavina zpráv… nenapadlo mne, že mi bude tolik lidí psát, jak je to strašně mrzí, že mi budou chodit domů plyšáci nebo náhrdelníky od fanoušků z celého světa. Najednou to člověku dojde, že toho byl součástí, přestože v médiích jsou především Gabča a Ondra, že svět vnímá, že těch závodníků je více. Přestože se stává, že i český fanoušek na lyžařském kurzu mi po perfektních výsledcích Evy Puskarčíkové řekne, jo, tam nějaká teď byla třetí. Jsem moc ráda, že se týmu daří.
Když jsem se v posledních letech bavil s Vašimi exkolegy, Ondřejem Moravcem, Jaroslavem Soukupem, Veronikou Vítkovou, vždy jsem se ptal, opravdu jste tak báječná parta, jak to vypadá v televizi? Odpovídali shodně, že ano. Takže, otázka i Vám – jste (jsou) tak báječná parta?
Jsme prostě v pohodě, což je nejdůležitější. Když v tom prostředí žijete, ani vám to nepřijde, ale když jsem pak přišla do normálního zaměstnání, tak to byla jedna facka za druhou. Já jsem pochopila, že jsme opravdu v pohodě, že si navzájem ty výsledky neskutečně přejeme. Ptal se mne na to i Michal Šíma během přenosu… dokonce, když je někdo před vámi, tak mu to přejete a maximálně se nakopnete k tomu, že ze sebe vydáte o něco víc. Dlouho jsem nad tím přemýšlela – a nejen já – jak to, že jsou biatlonisté vesměs více přátelští. Snad to má i malou spojitost s péčí o zbraně, protože od chvíle, kdy dostanete do ruky malorážku, každý vám říká, s tou buď opatrný, dodržuj pravidla, je to nebezpečné. A stále nad vámi visí, že můžete ublížit. To asi člověka pozitivně poznamená, hlídá si to. Chce být lepší než druhý, ano, ale tou férovou stránkou.
S Barborou Tomešovou si povídal Petr Nejedlý, Eurosport.
Biatlon
MS v biatlonu na Eurosportu
11/02/2020 AT 11:12
Biatlon
Světový pohár v biatlonu pokračuje od čtvrtka v Oberhofu
07/01/2020 AT 11:41